COURAGE

connecting collections

 Strojopisný přepis z audionahrávky bytového semináře u Boženy Komárkové čítá 42 stran. Pojednává o životě Boženy Komárkové, její reflexi T. G. Masaryka, sv. Augustina, o vztahu k demokracii, křesťanské víře, socialismu a křesťanství, o církevních záležitostech po komunistickém převratu v roce 1948 apod. Přepis je proškrtán a doplněn Boženou Komárkovou. Součástí sbírky je i původní audionahrávka. Dokument ukazuje autentickou podobu bytových seminářů a také široké spektrum názorů významné postavy protestantského disentu – Boženy Komárkové.

Jaroslav Šabata se zabýval analýzou událostí srpna 1968 a sepsal k nim několik studií. Jednou z nich je právě studie Zlomový okamžik Pražského jara, kterou napsal po roce 1973. Tato studie v zachované podobě obsahuje také rozhovor s Jaroslavem Šabatou o událostech pražského jara pro neuvedený německý časopis. 

Součástí tohoto svazku je také rozhovor s Jaroslavem Šabatou. Rozhovor se konal dne 9. 8. 1990 v Brně za přítomnosti dr. Vlašánka, dr. Povolného a dr. Kavína. Dr. Kavín byl pozván Jaroslavem Šabatou, aby vypovídal jako významný spolusvědek. Otázky nejsou v textu explicitně vyznačené, nicméně rozhovor se zabýval různými tématy. Zajímali se o politickou situaci v Brně na přelomu let 1967/1968, jestli se Brno podílelo na výměně vedoucího tajemníka strany a jakou úlohu hrála Krajská organizace KSČ v Brně a Městský výbor KSČ v Brně. Vlašánek a Povolný se Šabaty také ptali na okolnosti a reakci na přijetí akčního programu a schůzku s Dubčekem v květnu 1968. Probíralo se také, zda v Brně fungovaly neformální iniciativy a zárodky nové strany sociálně demokratické. Šabata zde také uvádí své hodnocení politiky KSČ od ledna do srpna 1968. Dotazující chtěli také vědět, jaká byla úloha vysočanského sjezdu a proč sjezd nefungoval do návratu politiků z Moskvy. Rozhovor poté pokračoval 23. 8. 1990, kdy se Jaroslava Šabaty ptali, proč nebyl kooptován do ÚV KSČ v srpnu 1968 a o čem probíhal rozhovor s českými politiky, kteří byli v Moskvě. Chtěli také vědět, jak se Šabata angažoval v moravském hnutí v roce 1968 a jak obecně vidí Jaroslav Šabata poselství roku 1968 dnešnímu Československu. 
Článek Jaroslava Šabaty „Zlomový okamžik Pražského jara“ byl reakcí na texty Jana Moravce „Nutnost nové iniciativy“ a „Platforma druhého centra podle V. Biľaka“. Rozhovor, který byl veden v němčině Mathiasem Richterem a Inkou Thunecke byl uskutečněn v Brně dne 3. 7. 2004. Jeho obsahem byly dotazy, zda bylo pražské jaro posledním pokusem Evropy bojovat za demokratický socialismus a jestli šlo o třetí cestu mezi kapitalismem a socialismem, jaká byla role Dubčeka v tomto procesu a zda se inspirovali maďarskou revolucí 1956. Bavili se také o Chartě 77 a její orientaci na ekologické hnutí a také o jaderné katastrofě v Černobylu. 

Celý tento soubor dokumentů je unikátním svědectvím o názorech, postojích a vzpomínkách Jaroslava Šabaty na pražské jaro a okupaci v srpnu 1968, co tomu předcházelo a jak vypadala situace na Moravě. 

Názvem „Písačky“ označoval slovenský spisovatel Dominik Tatarka obecně své texty z období tzv. normalizace. Jak konstatoval Milan Šimečka, byl v tom slově obsažen „hluboký smutek spisovatele, který léta píše v samotě a izolaci, bez naděje, že z rukopisů se stane jednou kniha, vytištěná a svázaná a také čtená“. Konkrétně se však jako „Písačky“ označují texty obsažené v pozdější knize „Písačky pre milovanú Lutéciu“, které vznikaly v letech 1976 až 1978 a byly koncipované jako milostné dopisy staršího spisovatele své mladé milence do Paříže. Pod názvem „Písačky“ byly některé texty publikovány již v roce 1979 v samizdatové Edici Petlice Ludvíka Vaculíka. Miroslav Kusý pak samizdatově vydal v Bratislavě zhruba 50 kopií „Písaček“, ale slovenští čtenáři o ně prý přílišný zájem neprojevili, neboť texty na ně působily pornograficky. Část vlastního samizdatového nákladu pak Kusému zabavila Státní bezpečnost při jedné z bytových prohlídek. V roce 1984 vyšly „Písačky“ v exilovém vydání připraveném historikem Jánem Mlynárikem v nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem. Dne 23. září 1986 byla Dominiku Tatarkovi za „Písačky“ a za knihu „Sám proti noci“ udělena Nadací Charty 77 ve Stockholmu Cena Jaroslava Seiferta. Komise Ceny Jaroslava Seiferta, ve složení Jiří Gruša, Milan Kundera, Antonín J. Liehm, Sylvie Richterová, Josef Škvorecký, Jan Vladislav, František Janouch a „in pectore“ Ludvík Vaculík a Václav Havel, na těchto Tatarkových dílech ocenila „nově rozvinutý žánr vnitřního monologu“ a také „odvážné svědectví o době, i o dosud neobsažených hlubinách lidské mysli“. O udělení ceny se Tatarka dozvěděl ještě týž den z Rádia Hlas Ameriky. „Písačky“ byly oficiálně vydány po roce 1989 v edici Jána Mlynárika (1998, společně s „Listy do večnosti“ a „Sám proti noci“) a Olega Tatarky jako „Písačky pre milovanú Lutéciu“ (1999, 2003, 2013).