COURAGE

connecting collections

Básnická sbírka Jaroslava Seiferta Morový sloup byla vydána v samizdatové Edici Petlice v roce 1973. Kniha je doplněna grafikami Jana Baucha. V tomto exempláři je věnování autora Ludvíku Vaculíkovi, který byl zakladatelem a organizátorem Edice Petlice. Vaculík v roce 1986 připsal další věnování „Převádím do národního archivu“, čímž mínil nově vzniklé exilové Československé dokumentační středisko nezávislé literatury, které založil historik Vilém Prečan spolu s dalšími osobnostmi československého exilu. V sedmdesátých letech vyšla sbírka několikrát v zahraničí, v Čechách poprvé až v roce 1981.

Soubor vzpomínkových próz „Všecky krásy světa“ vznikl z podnětu fotografa Ondřeje Rakovce, který Seiferta požádal, aby slovem doprovodil jeho poetické fotografie zimní Prahy. Na začátku sedmdesátých let byla kniha Seifertových vzpomínek zadána do nakladatelství Albatros, na pokyn ministerstva kultury však byl rukopis v únoru 1972 vyřazen z edičního plánu. Seifert i přes odmítnutí rukopisu nadále pokračoval v psaní svých vzpomínek a v roce 1976 je nabídl nakladatelství Odeon. Vzpomínkové texty v témže roce ve svém bytě přednesla herečka Vlasta Chramostová před třemi desítkami hostů. Úryvky četby Vlasty Chramostové spolu s úvodním slovem Jaroslava Seiferta pak na gramofonových deskách vydala Nadace Charty 77 ve Stockholmu za podpory nakladatelství Šafrán v Uppsale. „Všecky krásy světa“ byly vydány v exilu také knižně – v roce 1981, u příležitosti Seifertových 80. narozenin, je vydalo nakladatelství Index v západoněmeckém Kolíně nad Rýnem i torontské nakladatelství Sixty-Eight Publishers. Samizdatově vyšly vzpomínky v edici Kvart rovněž v roce 1981. Nakonec byly „Všecky krásy světa“ oficiálně vydány i v Československu v nakladatelství Československý spisovatel v letech 1983 a 1985. Tato „oficiální“ vydání byla ovšem cenzurována – některé kapitoly či jména „nepohodlných“ osob byly vynechány. Rukopis „Všech krás světa“ spolu s exilovými i oficiálními československými vydáními a se seznamem cenzurních škrtů československého vydání byly vystaveny v aule Královské národní knihovny ve Stockholmu u příležitosti udělení Nobelovy ceny Jaroslavu Seifertovy v roce 1984. Třetí domácí oficiální vydání z roku 1992 pak vycházelo z necenzurované exilové podoby vzpomínek. Kniha poté byla v České republice vydána ještě několikrát a byla přeložena do mnoha jazyků.

V Literární archivu Památníku národního písemnictví se nachází rukopis „Všech krás světa“ z let 1970 až 1975, který PNP oficiálně zakoupil v roce 1978 od pražského antikvariátu na Václavském náměstí 41.

Německý publicista Jürgen Serke (nar. 1938) se mimo jiné zabývá pronásledovanými a umlčovanými umělci. Na začátku osmdesátých let připravoval knihu o osudech polských, ruských, východoněmeckých a československých literátů žijících v exilu. V doprovodu fotografa Wilfrieda Bauera a českého exilového básníka Jiřího Gruši proto v říjnu 1981 navštívil Ivana Blatného v Ipswichi. Serke poté napsal reportáž o Blatném a jeho životě v anglickém exilu pod titulem „Útěk do blázince“ (Flucht ins Irrenhaus), která byla publikována v západoněmeckém časopise Stern v prosinci téhož roku. V následujícím roce pak vyšla Serkeho kniha „Vypuzení básníci“ (Die verbannten Dichter), v níž byla Serkeho reportáž o Ivanu Blatném rovněž publikována. Zmiňovaný článek Jürgena Serkeho v časopise Stern se dočkal velkého ohlasu. Po jeho vydání Blatný obdržel mnoho dopisů a dárků, zejména od československých emigrantů. Někteří se také rozhodli Blatného navštívit osobně. V roce 1982 pak norská a britská televize o Blatném natočily dokument. Jürgen Serke, a konkrétně pak jeho článek „Útěk do blázince“, tak významně přispěl k znovuobjevení tohoto téměř zapomenutého exilového básníka.

Cyklus „Slovenské lidové písně“ vytvořil český malíř a grafik Emil Filla na třicet rozměrných svitků na sklonku svého života v letech 1948-1951. Většinu z nich nyní vlastní Galerie Benedikta Rejta v Lounech. V obrazech Filla zpracovává slovenské lidové písně technikou čínské tušové malby. Tematika vzdoru a smutku, ale i expresivní technika popuzovala členy III. krajského střediska Svazu československých výtvarných umělců, kteří Fillovy práce v roce 1951 zakázali vystavit. Existuje dochovaný přepis schůze svazu, který bývá označován jako Soud s Fillou a dobře ilustruje hodnotový systém oficiálních umělců.